Když mi můj, dnes už bohužel bývalý, kolega v práci, fotbalista a věrný fanoušek Olympique Marseille před podzimním zápasem s Manchestrem United říkal, že Samir Nasri dá hattrick trošku jsem se mu smál.
Nakonec dala naše letní posila jen góly dva a on mi na to posléze lakonicky pověděl: „To víš, velkej hráč potřebuje velkýho soupeře“. Asi se ptáte proč to zde nyní zmiňuju. Chci tím říct, že každý z nás občas potřebuje nějaký impulz, aby něco podniknul, vytvořil, v mém případě třeba něco napsal. Pro mě byl takovýmto impulzem právě pondělní zápas FA Cupu s Cardiffem a tak bych se rád s Vámi podělil s tím, co se mi v těchto hodinách tak neodbytně honí hlavou a na co pořád nemůžu zapomenout.
Všichni víme, jak to letošní sezónu vypadá s naším oblíbeným klubem. V mém případě bych to přirovnal asi k poněkud zevšednělému manželství. Ač jsem s Arsenalem v denním kontaktu, i prostřednictvím těchto stránek, a sleduju všechny zápasy přeci jenom jsem měl v posledních měsících pocit, že se spíš jenom tak zúčastňuji, než abych ten vztah nějak prožíval. Nepřicházelo nic nového a vše se utápělo v šedi. Trošku se vytratila vášeň, vzrušení a radost. Když už jsem použil toto přirovnání musím s radostí říct, že jsem se v tom skomírajícím manželství znovu zamiloval. Jistě nemusím zdůrazňovat, proč se to stalo. Už když jsem v prvních záběrech z tunelu Emirates stadium zahlédl Eduarda, srdce mi začalo bít poněkud rychleji a znovu jsem lehce ucítil to zvláštní vzrušení, které mi tolik chybělo. To se posléze začalo mísit s dojetím, když jsem byl svědkem přijetí, které se našemu dlouho očekávanému navrátilci dostalo. Pak už šlo všechno tak rychle a já jsem měl najednou pocit, že jsem se vrátil v čase o rok zpět. Najednou jsem poznával ten starý dobrý Arsenal, který mi tolik chyběl. Přišla první nahrávka Eduarda křížem hřiště přesně na nabíhajícího hráče a já ze sebe vypravil jenom obdivné vaaauuu. Najednou tu byla 20.minuta. Vyskakuju ze sedačky a očima tlačím míč do sítě. Křičím tak, že to muselo být slyšet až na ulici a než se mi obraz rozmlží slzami dojetí ještě si stačím vychutnat to nejupřímější poděkování za gólovou nahrávku, jaké jsem kdy viděl. Klečící Edu, tuším že na čelo, líbá Carlose Velu. Jsem v tranzu a nemůžu se nabažit opakovaček ze všech možných úhlů. Kluci hrajou parádně a mě vůbec nevadí, že je to jenom proti slabšímu soupeři, že Nick netrefuje vše, co by měl. Najednou jsem zase tam uvnitř součástí týmu a parádně si to užívám. Fandím, chválí za každou povedenou akci. Pak přichází penalta a hned si všímám jak si Dudu bere odhodlaně míč. Nevím proč, ale jsem si absolutně jistý, že jí promění. Obejmutí s tuším že kondičním trenérém a stadión šílí. Přichází ještě jedna šance, ale ten hattrick by snad byl už příliš pohádkový. Nic to nemění na faktu, že při střídání Edu sklízí zasloužané ovace diváků. A já si naplno užívám svoji znovu objevenou lásku, hru Arsenalu. Snad poprvé v sezóně sleduji čas s pocitem ne aby už byl konec, ale aby se hrálo ještě aspoň o deset minut déle. Jenže nic netrvá věčně a přichází konec. Možná to všechno až moc prožívám, možná je v tom až příliš emocí. Ale já si nemůžu pomoct, vždyť právě kvůli těm emocím fotbal hrajeme, sledujeme, nervujeme se u něj, radujeme nebo v mém případě i dojetím brečíme.
Teď je asi ta správná chvíle říct, co chci vlastně nejvíc vyjádřit tímto článkem. Strašně moc chci poděkovat chlapíkovi s devitkou na zádech za to obrovské dílo, které musel vykonat. Za ty jistě nekonečné dny, týdny a měsíce, které musel podstoupit a porvat se s nimi. Za neskutečnou odvahu a statečnost. Za tu obrovskou radost, kterou v pondělí přinesl do našich srdcí. Většinou jsem spíš realista a nerad si nasazuju růžové brýle, ale teď jsem plný optimusmu. To co Edu v pondělí vnesl do týmu je neskutečně nadějné.
Dovolím si použít vypůjčená slova a popřát Vám … Mějte se fajn a něco pro to dělejte. Eduardo knows..
