„Takhle nehraje tým, co chce vyhrát titul“.
Tuhle větu pronesla má drahá polovička (dále Evička) těsně po závěrečném hvizdu, zatímco jsem nevěřícně shlížel na již prořídlé tribuny, zaražen do své sedačky. Těch sedm slov naprosto přesně vystihlo bezmála sto minut právě ukončeného zápasu, který nás měl přiblížit na dosah Liverpoolu, zpět do boje o už zmíněnou trofej. Nestalo se tak, ale pojďme hezky popořádku.
Moje láska k Arsenalu začala někdy v roce 2002, kdy jsme s tátou pravidelně vyráželi do hospody pár metrů od našeho domu na zápasy Premier League. Ty tehdy vysílala stanice Galaxie sport, kterou jsme doma neměli, a tak jsme občas museli místním štamgastům přepnout tenis, abychom mohli sledovat nejlepší fotbalovou ligu na světě. Hltal jsem každý zápas, ale nejvíc mi uhranul tým v červenobílých dresech, který drtil soupeře na krásném, stařičkém Highbury. V Itálii jsem pořídil dres Henryho, na léto nahodil přeliv Freddieho Ljungberga a při fotbálku s kamarády si hrál na Ashleyho (pardon Cashleyho) Colea. Od té doby vynechám sledování Arsenalu jen při vlastních zápasech nebo když to z různých důvodů prostě nejde. Moji nejbližší mě právem nazývají psychopatem, ale srdci neporučíš.
Osobně jsem však Emirates navštívil dosud jen jednou, v prosinci 2017, při výhře 1:0 nad Newcastlem.
Minulý rok jsme byli s Evičkou v Londýně taky v únoru, zrovna se ale nehrál žádný zápas. Dali jsme si tedy alespoň prohlídku stadionu s tím, že bychom se brzy chtěli vrátit, tentokrát na utkání Premier League. Nejlépe nám termínově vycházel zápas s West Hamem, hraný v sobotu 22. února. Před Vánoci jsme zažádali o lístky a těsně po Silvestru nám Dan potvrdil, že se na nás usmálo štěstí a můžeme začít plánovat výlet. Ihned jsme koupili letenky a zajistili si ubytování, které jsme měli již vyzkoušené z naší loňské návštěvy. Ubytování, které nás vyšlo na 120 liber (60 liber na noc), nabízí paní Alenka u sebe doma ve čtvrti Ilford ve východním Londýně. Alenka je milá paní ze Slovenska, která vám nabídne i čaj nebo něco k snídani, pokoj je čistý a útulný. Do centra města se linkou Elizabeth Line dostanete za necelou půlhodinku.
Do Londýna, na letiště Stansted, jsme přiletěli v pátek večer. Po deštivé procházce vedoucí přes Trafalgar Square, Westminster a London Eye jsme něco málo před půlnocí dorazili na pokoj. Po rychlé sprše jsme se odebrali k spánku, vyhlížejíc sobotní zlatý hřeb programu, malé Londýnské derby.
V sobotu kolem osmé ranní vyrážíme do Camden Town, dáváme si snídani a procházíme místní tržiště. To se postupně zaplňuje a potkáváme také víc a víc lidí v dresech nebo jiném oblečení s motivy Arsenalu. Před polednem sedáme na metro a směřujeme na sever. „Next Station is Arsenal,“ ozve se a za pár chvil už stojíme na ulici se spoustou stánků s šálami, čepicemi a občerstvením. Všichni v ulicích jsou v červenobílé, tedy kromě běžců, kterých je tu dost a kličkují mezi davem fandů. Naše první kroky vedou k Highbury, které omrkneme zvenčí i zevnitř, díky otevřeným dveřím do areálu. To místo má speciální atmosféru, moc mě mrzí, že jsem neměl možnost ho osobně zažít při zápase. Uděláme fotky, zamáčkneme nostalgickou slzu v oku a míříme do již slušně zaplněného Gunners Pubu. Dáváme si Gunners Lager za sedm liber, překvapivě se i dá pít (za tu cenu aby ne). Větším zážitkem než pivo je ale výzdoba pubu plná historických fotek a dresů, malby s motivy kanónu jsou i na stropě. Nálada je dobrá, sledujeme zápas Evertonu s United, dopíjíme pivko a pomalou procházkou po ulicích, kterými jsem na Google Street View klusal už několikrát, směřujeme k Emirates Stadium. Po cestě si dávám klobásu v bagetě od stánkaře, který tu prodává jídlo již 25 let, Evička kupuje šálu, aby měla čím mávat po gólu svého oblíbence Ødegaarda, a po obhlídce stadionu už stojíme v útrobách. Evička hlásí, že už jsou venku sestavy, což mě dost překvapuje. Už dvě hodiny před zápasem? Já blb zapomněl na posun času a bláhově si myslel, že jsou dvě hoďky do výkopu. Klopíme teda rychle pivko, které si na stadionu nemůžete vzít na místo a jdeme na tribunu. Sedíme ve vrchním prstenci Clock Endu přímo uprostřed nad puntíkem. Krásné místo. Rozcvička uteče rychle, zazní znělka Premier League a také hymna North London Forever. Zimomriavky, jak by řekli slovenští kolegové. Atmosféra je na začátku slušná, ale postupem času, vlivem výkonu našich koní, opadá a víc slyšet jsou fanoušci kladivářů. O samotném zápasu nemusím psát víc, všichni jste ho viděli. Zklamaní z výkonu i výsledku děláme ještě pár fotek, vyžereme si posměšky pod námi slavících fanoušků WHU a jdeme spláchnout hořkou slinu nejprve do narvaného Tollingtonu, poté zpět do Gunners Pubu. Tam panuje i přes porážku vcelku slušná nálada, jedou se chorály hlavně na Gabriela a Nwaneriho, následuje koncert nějaké zřejmě místní kapely. My asi za hodinku odcházíme, cestou na metro ještě máváme Highbury a jedeme domů. Po cestě metrem nás ještě zdrží bitka přímo v přepravě, ale před půlnocí už plni zážitků uleháme.
Nedělní dopoledne trávíme procházkou kolem Tower Bridge a na tržnici Borough Market. Sedáme na vlak na letiště a náš výlet končí. Zápas se nepovedl, ale odvážíme si spoustu zážitků, na které budeme vzpomínat.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří se starají o chod CZ/SK Supporters Clubu a díky kterým je možné se podívat na Arsenal za normální cenu, bez zbytečného přeplácení cestovkám a překupníkům. Děláte to dobře chlapci! Díky patří i mé skvělé přítelkyni, která se mnou sdílí i tak mnohdy psychicky náročnou činnost, jakou je fandění Arsenalu, a která udělala už tak skvělý zážitek ještě lepším.
Tomáš a Evička
