„Calm down“, uklidňovala nás zhruba šedesátiletá fanynka po gólu Matety na 0:1. Kiwior špatně odhadl míč a nechal forwarda Crystal Palace uniknout do breaku a skórovat. Zanadával jsem si v češtině. Nicméně se ukázalo, že starší paní po naší pravé straně je nejen velmi milá, ale také jezdí třikrát ročně do Česka a dobře nám rozumí. Proto také to její: „calm down boys, calm down“. Společně jsme se tomu zasmáli. Naším přáním bylo, aby dal Jesus gól a zvednul si konečně sebevědomí. A to se splnilo. A hned třikrát! Po poločase poslal Arteta do hry kapitána Ødegaarda, což kompletně změnilo obraz hry. Byl to právě on, kterému brazilský útočník dle jeho slov dal jasný vzkaz: „Martin look I know your quality so I go behind. If it is open I go. You don’t need to look. I will be there.“
Do Londýna jsme přiletěli okolo oběda. Respektivě na London Luton Airport. Luton je od hlavního města vzdálený půl hodiny vlakem. Lístek z letiště nás stál 26 £. Na billboardech sice byla reklama na přepravu za 10 £, ale to je zřejmě jen do vlakové stanice na okraji města a bez Dartu (transport z letiště na vlakové nádraží). My jeli až k London Bridge.
Dali jsme si bagel, prošli si centrum a zamířili do severního Londýna. Můžete jet buď tmavě modrou přímo na Arsenal nebo světle modrou na „Highbury & Islington“ či „Finsbury Park“. Ze všech tří stanic je Emirates Stadium v docházkové vzdálenosti. Jízdenku lze koupit bezkontaktně kartou u turniketu. Hlavně nezapomenout odpípnout! Metro je vytápěné a na pražské poměry velmi stísněné, při první jízdě je to značný nezvyk a člověk se uvnitř necítí dobře. Bloudit na některých zastávkách kulisami protiatomových krytů skoro jako ze hry Fall out je nicméně zážitek.
Pozdní oběd v hospodě The Twelve Pins vyhrazené pro domácí fans byla překvapivě dobrá volba. Ipu tam mají solidní a oběd s velkým pivem vyjde na 500 Kč. Kvalita piva je navíc řádově lepší než ve známějším The Gunners Pub.
José nebyl v severním Londýně poprvé a tak mě po cestě na stadion zavedl k legendárnímu Highbury. Nahlédli jsme dovnitř za hlavní vchod do míst, o kterých mluví Martin Keown ve své knize „On The Edge“. Skoro jako kdybych stejně jako on viděl davy lidí proudících na stadion.
Emirates v noci vypadalo epicky a zápas skončil po dramatickém závěru 3:2. Atmosféra v prvním poločase nebyla dobrá. Kotel, který by vyvolával chants, vyloženě chyběl. A když někdo začal zpívat, tak bohužel přestal dřív, než se přidala další část tribuny. Organizovaná skupina bubeníků působících tradičně za bránou byla ukrytá ve středu stadionu a podle vydávaného hluku asi ani nebyla v plném složení. Po srovnání stavu na 1:1 se ale atmosféra změnila rychleji než anglické počasí. Emoce domácích fanoušků vyhecovaných do té chvíle velkou hlučností hostů doslova vybouchly a celý stadion začal spontáně fandit a pořvávat. Výborným zážitkem byla také možnost zazpívat si refrén písně Angel od Louise Dunforda spolu s celým stadionem.
Den po zápase jsme se stavili v Arsenal Armoury. Díky snad dvaceti zaměstnancům neustále nabízejícím pomoc je v podstatě nemožné si něco neodnést. Útraty ale určitě nelitujeme. Při odchodu jsme vzdali hold Kevinu Campbellovi před speciálním billboardem ze zápasu s Evertonem a zamířili k Holloway Road. Tímto směrem po levé straně leží vintage shop s dresy Henryho a dalších Invincibles ze sezóny 2003/2004. Takový artefakt vás vyjde cca na 6 000 Kč.
Návštěva utekla neuvěřitelně rychle. Nevím jak José, ale já už se těším na tu další. Tentokrát třeba i na více dní, aby měl člověk šanci se lépe poznat s místními a zažít si Londýn více do hloubky. Je skvělé, jak se s každým po celém městě dá z fleku bavit o fotbale.
Na závěr chci poděkovat Danovi a celému Supportes clubu za tuhle možnost. Díky!
