Nápad jet na zápas Arsenalu se zrodil v mé hlavince, můj přítel totiž už 5 let sleduje každý zápas a od televize ho neodtáhnu ani já a tak jsem se rozhodla, že mu splním sen a jako dárek Vánocům mu dám zápas jeho oblíbeného týmu.
Jelikož jsem o fotbalu v Anglii neměla nejmenší páru, musela jsem o pomoc poprosit dobrého kamaráda, abych se vůbec dostala na stránky Gunners (Pepo, moc děkuji). Do očí mi hned padl zápas Arsenal vs Manchester United, ale hned poté mi bylo taktně vysvětleno, že se tam nemám šanci dostat. Po kratší váhání jsem zvolila utkání Arsenal vs Manchester city v Carling cupu, aniž bych měla tušení, co je to za pohár.
Lístky mi byly přiděleny a mě zbývalo zařídit letenky a dobře naplánovat cestu, aby vše proběhlo bez komplikací.
Přítelovi vše došlo po nějaké době mých neustálých dotazů, jestli je Manchester city dobrým týmem a jestli je Carling Cup fakt dobrej pohár 🙂
Dva dny před zápasem jsme konečně měli zabookované letenky, naplánovanou cestu a zajištěný nocleh u našeho kamaráda (to jsem ještě nevěděla, že onen kamarád bydlí na opačné straně Londýna)
Dne 29.11 začíná naše cesta za splněným snem. Hned v Praze na letišti se objevily menší komplikace s internetovým odbavením, které jsme samozřejmě zapomněli. Koho by taky napadlo, že se musíte odbavit, když já sebou měla malou kabelečku a Tomáš, jako správnej cestovatel, batůžek. Jelikož jsem vesnické a držkaté děvče, vše se nám podařilo vyřešit a ani větší turbulence nás nezastavili a po 2 hodinách jsme přistáli v Londýně. Koupili jsme si lístky, nasedli na autobus a po hodince cesty jsme vystoupili v centru Londýna. Myslela jsem si, že to nejhorší je za námi, dokud jsem nevstoupila do metra. V Pražském metru jsou barvičky 3, počítala jsem, že tady jich může být kolem 9……..bylo jich tam 15, na tolik barviček jsem nebyla připravená ani já. Po delším, opravdu dlouhém bloudění, jsme konečně vystoupili na stanici metra Arsenal.
Posilněni mega klobásou jsme se vydali ke stadionu, navštívili fans shop, pomazlili se s klubovým maskotem, vyfotili pár fotek a asi hodinu před zápasem usedáme na svá místa. Třešničkou na dortu bylo, že jsme seděli v 15 řadě u hřiště přímo u rohu. Se zálibou jsem pozorovala rozcvičující se hráče a fotbal se mi začínal moc líbit.
Je vyprodáno, napětí se dá krájet, utkání je zahájeno. První půlka proběhla bez gólů, fotbalu sice moc nerozumím, ale věděla jsem, že Arsenal je prostě lepší.
V druhé půli se dočkáme jediné branky zápasu, bohužel do branky Kanonýrů. Očima propichuji skákající tribuny fanoušku Manechestru city.
Konec zápasu přináší neuvěřitelné šance Arsenalu, bohužel bez úspěchu a utkání tedy končí 0:1.
Jsme trochu zklamáni, ale zároveň odcházíme s obrovskými zážitky.
Hodinku a půl máme na to, abychom se dostali do bytu našeho kamaráda Igora, než přestane jezdit metro. Zjišťujeme, že Igor bydlí na druhé straně Londýna než jsme my. Na můj dotaz, jestli se tam máme šanci dostat, mi jeden velice milý pán s úsměvem odpovídá, že jsem padlá na hlavu, jestli chci jet metrem a že musím nějakým vlakem.
Neměla jsem páru, kde jsme my natož, kde je vlak. Nezbývalo mi, než to risknout metrem a po několika přestupech jsme to přeci jenom stihli a ve 2 v noci jsme se konečně dostali do postele (zdálo se mi, že se válím na trávě na Emirates stadium)
Druhý den jsme navštívili několik památek, nakoupili několik drobností a vydali se na cestu domů.
30.11 těsně před půlnocí jsme přistáli na Ruzyni v Praze a já konečně přišla na to, v čem spočívá krása fotbalu. Není to jen o samotných hráčích, ale i o nás, o fanoušcích. Atmosféra celého zápasu mě nadchla, ikdyž Arsenal prohrál, fanoušci tleskali a zpívali. Veselí nebralo konce ani v metru, kde jsme pořád na sebe pokřikovali a mávali.
Z Londýna a hlavně ze zápasu jsem odjížděla s pocitem, že se sem ještě určitě chci vrátit, do té doby se ale musím naučit písně Arsenalu, abych pořád neovírala pusu na prázdno jako kapr.
Chtěla bych poděkovat Supporters Clubu, Danovi a Pepovi za ochotu a za pomoc 🙂
/Móňa/
