Freddie Ljungberg opouští náš klub, aby mohl v nadcházející sezóně čelit novým výzvám.
Freddie, je to konec jedné kapitoly a začátek další. Co se děje a co bude s tebou?
Byl jsem spojen s klubem 22 let a byla to úžasná cesta a tolik jsem se toho naučil od spousty lidí. Myslím, že je teď ten správný čas na to, abych vykročil trochu do neznáma, vyzval sám sebe a trénoval.
Byl jsi asistentem trenéra, vedl si mládežnické týmy různých věkových kategoríí, dočasně si vedl i A mužstvo. Jak bude vypadat další krok, co je pro tebe výzvou?
Když jsem začal tuto cestu – trénoval jsem pět nebo šest let – měl jsem rozhovor s Arsénem. Řekl mi, že s některými hráči je to šložitější, protože si udělali jméno. Proto je důležité udělat si průzkum. Pro mě bylo klíčové, že jsem trénoval týmy U15, U16, U19 a potom i U23, získal jsem tak hromadu zkušeností, jak porozumět jejich mentalitě, co je motivuje a jak z nich dostat to nejlepší. Je to naprosto jiná generace oproti například mojí. Poté jsem dělal asistenta trenéra v Bundeslize, pak s Unaiem a Mikelem. Myslím, že jsem se toho naučil hodně, chtěl jsem si nechat čas, získat základy a znalosti o hře, nejen jako hráč, ale i jako trenér. Nyní je podle mě čas na tuto výzvu. Samozřejmě jsem mohl zůstat v Arsenalu a užívat si pohodlí, mám zde v klubu spoustu přátel, někdy ale musíte udělat velké rozhodnutí a myslím, že pro mě je ten správný čas teď.
Když si vedl tým jako dočasný trenér, co ses za tu krátkou dobu dozvěděl o sobě, jako o trenérovi?
Naučíte se toho hodně. Klub byl ve velmi složité situaci a já to viděl tak, že když se stane něco takového klubu, který tak milujete, musíte vystoupit a pomoct, bez ohledu na to, jakým způsobem. O to jsem se snažil. Snažil jsem se udržet klid před hráči a lidmi mimo klub, i když byla v klubu bouřka. Jako trenér jsem se toho naučil hodně, měli jsme zápas co tři dny a žádný trénink mezi tím. Jsem na to velmi hrdý, jsem za to velmi šťastný a doufám, že to tak cítí i všichni ostatní.
Musíš se podívat na tým, na hráče jako je Bukayo, Joe, Emile, Eddie a mnoho dalších, abys pochopil svůj vliv během několika posledních let. Jak moc jsi hrdý na svou roli v tomto vývoji a jaká je opravdu nová generace Arsenalu?
Je úžasné, když jmenujete tato jména… Opravdu jsem o tom takto neuvažoval, ale jsem ohromně pyšný, když to slyším a vidím je hrát. Snažil jsem se o to od doby, kdy bylo Bukayovi tuším 15 let, snažil jsem se těmto hráčům pomoct, vidět je nyní v prvním týmu, že se jim všem daří, ten pocit, že jste toho byli malou součástí, je prostě úžasný. Mít nyní tolik mladých hráčů v Arsenalu je skvělé.
Bukayo často mluví o tom, že jsi v něj hodně věřil, mluví o tom, že jsi přesvědčoval trenéry, že je připravený na první tým. Po tom, co si přesvědčil trenéry, aby mu dali šanci a jemu se tak daří, jaké to v tobě vyvolává pocity?
Ve skutečnosti to není jen Bukayo, jsou zde i ostatní. U mladých hráčů je vždy nějaký otazník a je to unikátní. Neříkám, že jde o hazard, ale jak jsem už několikrát řekl, dal jsem krk na špalek a řekl: „ne, je připravený, zkuste to a on vám to ukáže“, kdyby to tak nebylo, tak to jde samozřejmě za mnou. Já ale věřím, že když u mladého hráče vidíte, že je připravený, potřebuje svou šanci dostat, když ji nedostane, nemůže nic ukázat. Hlavní je, že to předvádí oni, ne já. Já se jim snažím jen pomoct na jejich cestě, když pak dostanou šanci i se vším tím tlakem, tak si poradí.
Získal jsi skvělou reputaci jako trenér, Freddie, tato tvá cesta v Arsenalu ale začala už před 22 lety. Co si pamatuješ, když si přišel v roce 1998 na Highbury jako mladý švéd se špičatými vlasy?
To je hodně, hodně dávno. Samozřejmě jsou to příjemné vzpomínky. Byl jsem tak mladý a přišel rovnou ze Švédska, hrál jsem tady strašně dlouhou dobu a také jsem se trefil ve svém debutu proti Manchesteru United. Měl jsem štěstí, že jsme měli úžasný tým – the Invincibles – hodně jsme toho vyhráli. Bylo to úžasné pro tým i individuálně. Samozřejmě je to úžasné a já si to vždy ponesu sebou. Pak tady máme ale jinou část, o které jsme mluvili dříve, to privilegium – začínám být trochu přecitlivělý – trénovat tyto mladé hráče, které nyní můžu vidět, jak se prosazují v prvním týmu, sám se díky tomu cítím strašně šťastný. Završil to zápas, který jsem jako dočasný trenér měl na starost, jeli jsme na West Ham, když jsme nevyhráli venku od prvního zápasu sezóny. Byli jsme pod obrovským tlakem, ale my ten zápas zvládli dobře a vyhráli, téměř jste mohli vidět slzy v očích některých hráčů, šlo o velkou úlevu. Tuto vzpomínku si zapamatuju navždy.
Ať už jsi byl trenér nebo hráč, fanoušci stále skandovali: „We Love You Freddie…“. Červené vlasy jsou sice pryč, ale ta láska a respekt je silný jako vždy. Proč je pro tebe vztah s fanoušky tak speciální?
Miluju fanoušky. Nemůžu na to říct nic jiného. Upřímně vám řeknu, že když jsem byl mladší, stával jsem u nás doma s fanoušky a je to pouto, nevím, prostě miluju fanoušky a mám s nimi určité spojení. Když jste hráč, je to samozřejmě něco jiného, ale když skandovali mé jméno ve všech těch zápasech, kdy jsem dočasně vedl tým, ukázali mi, jak vyjímeční pro mě byli. Vždy stáli za mnou. No, ve skutečnosti ne za mnou, ale po mém boku. Vždy mi pomohli, a to je něco, na co nikdy nezapomenu.
Kamkoliv půjdeš dál, jsem si jistý, že je mnoho příležitostí, ve kterých tě spojení s Arsenalem bude nadále provázet. Můžeš shrnout, co pro tebe tento klub znamená?
Fakt, že jsem s klubem spojený 22 let, pravděpodobně ukazuje, jak speciální to pro mě je. Vždy jsem říkal, že to jsou hodnoty klubu, pokora a jednání na úrovni, zároveň ten tlak a potřeba vždy vyhrávat. Není vždy jednoduché zkombinovat tyto věci, to si sebou navždy ponesu, poznal jsem spoustu skvělých lidí v klubu, někteří z nich už tady ani nejsou. Mám ale to privilegium mít je za celoživotní přátelé.
/arsenal.com/
