Ahoj všem u mého blogu. Sezóna se nám pomaličku rozjíždí a všichni jsou jako na trní. Témat je stále hodně, a to zejména kvůli spoustě neznámých ve světě AFC. Ať už je to aktivní přestupové okno, situace okolo našich kontroverzních hráčů nebo covidová situace kolem nás všech.
Dnes se chci ale zaměřit na jiné téma, které otevřel sám PEA14 v tak dlouho očekávaném příběhu s pracovním názvem: „Sign da ting.“ Tato sága, jak všichni víme, skončila happyendem, který ostatně naznačovalo první dějství tohoto vyprodaného dramatu. Ano, ta rána, která znamenala úlevu všech správných gunnerů, byla slyšet napříč kontinenty.
Ještě nestačil zaschnout inkoust na novém tříletém kontraktu, dle kterého by si měl vydělat něco okolo 250 tisíc liber týdně + bonus za vstřelené branky, vyhrané zápasy atd, atd, přišel sám PEA14 s prohlášením, že se chce stát legendou Arsenalu, jakožto odůvodnění svého podpisu. A já nejsem proti!
Pierre už s tím vlastně tak trochu začal, a to, když překonal rekord Henryho v nejrychleji vstřelených 50ti brankách v Premier League v dresu „kanonýrů“. Jistě, branky jsou nejhmatatelnější důvod, proč by měl být novou legendou Arsenalu. Bezpochyby mi ale dáte zapravdu, že je toho mnohem víc. Legendou se totiž nestanete, když nehrajete. Položím vám otázku: „Kdy byl PEA naposledy zraněn tak, aby vynechal zápas?“ To už musíme jít hodně do archivu, abychom na něco narazili. Vesměs byl důvod absence kvůli šetření sil na důležitější zápasy. I proto si může vylepšovat svoji statistiku branek na zápas, kde zatím Henry kraluje s 0,68 brankami na zápas. PEA má nyní 0,64 branky na zápas.
Auba tak potřebuje zhruba 128 minut na to, aby rozvlnil síť soupeřovi svatyně. A tady je nutno vypíchnout věc, že se mu to daří proti silným soupeřům (myšleno TOP6). Ve velkých zápasech se trefil hned sedmkrát, což není malé číslo s ohledem na kvalitu soupeře.
V čem mi pak připomíná Henryho ještě víc, je jeho styl hry a zakončení. Nevím, zda se inspiroval u samotného TiTiho, nebo je to věc čistě náhodná. Ovšem při pohledu na křídelní hru Auby na mě doléhá nostalgie, a častokrát mi přijde, že se dívám na nějaký „retro“ zápas, kde ovšem v dresu číslo 14 řádil jiný hráč. Však si určitě vzpomínáte, koho zdobilo typické navedení míče z lajny na roh vápna a zakončení „rohlíkem“ na zadní.
Nemluvil bych ale tak o jedné typické věci, jako spíš o různorodosti zakončení. To, že se Pierre dokáže prosazovat v podstatě z jakékoliv pozice. Ať už je to „in box“ nebo „out of box“, hlavou, plackou nebo nártem… Schopnost zakončit odkudkoliv a v jakékoliv situaci je jistě o mnoho cennější, jak doklepávat míč z malého vápna do prázdné, tak, jak to umí někteří „střelci“ v nejvyšších soutěžích.
Přidanou hodnotou pro Pierra oproti TiTimu je bezpochyby fakt, že se přes toto všechno musel vyrovnat s jistou neschopností týmu připravit mu dokonalou pozici pro skórování. I proto si musel hodně branek a asistencí „zařídit“ sám. Jen si vezměte, koho měl po boku TH? Z určité míry to měl usnadněno genialitou svých spoluhráčů – a to nikterak neshazuji samotnou genialitu TH.
Na co pak nesmíme zapomenout, je jeho osobnost. Tak, jak si vytvořil své postavení TH, tak si jej vytvořil i PEA. Je to zejména týmovou hrou, vůdčími schopnostmi a obětavostí. Pierre není sobec, nevadí mu vytvářet šance pro ostatní, když tým potřebuje, brání hluboko a připisuje si důležitá interceptions. Z druhé strany, je to oblíbený člověk v kolektivu, který nezkazí žádnou zábavu, tím je to i správný kapitán, kterého tým respektuje a uznává. Jeho morálka je na vysoké úrovni a netrpí hvězdnými manýry.
Co říci závěrem? Ano, byl bych rád, kdyby se PEA stal legendou Arsenalu. On jí vlastně do jisté míry je. Už překročil svůj stín z Dortmundu. Vyspěl. Chce to jen jednu jedinou věc k dokonalosti … (a nový účes to není) …
Díky všem za čtení, OuTu.
