Je neskutečné jak moc rychle čas letí. Není tomu tak dávno kdy byly rozlosovány základní skupiny milionářské Ligy Mistrů a málo kdo dokázal odolat lákadlu Borussie Dortmund na všem dobře známém Signal Iduna Parku. Ačkoliv cesta byla nervy drásajíci a na stadion jsme se dostali asi 10 minut před výkopem. To ovšem neovlivnilo naše krásné zážitky, jež jsme si z Dortmundu odvezli. A jen těžko jsme si uměli představit, co by naše zážitky mohlo přebít.
Jednoho zimního dne se v mé emailové schránce objevila z gunners.cz nabídka možnosti požádát o lístky na zápas Arsenal FC – Tottenh*m Hotsp*r.
Co více by si člověk, kromě posledního zápasu sezony a vidět Arsenal zvednout nad hlavu nějaký ten pohár, přát ? Zkusil jsem tedy požádát o 3 lístky pro sebe, mojí milovanou přítelkyni a jejího báječného taťku.
O několik týdnu později mi přišel email, který jsem si musel přečíst několikrát protože, vidět černé na bílém „Ahoj Arsenal ti přidělil 3 lupeny“. Dostat se na zápas, na kterém chce být nad každý goonner na světě, bylo něco neuvěřitelného. Ihned jsem musel tuto radostnou zprávu oznámit celé rodině a společně jsme začali plánovat cestu.
Začali jsme výběrem hotelu, ale napřed jsme si pohlídali, že Arsenal bude v tv, kde je minimální pravděpodobnost, že bude zápas přeložen. Objednali jsme si tří-postelový pokoj na zastávce metra South Clapmham, což je necelých 40 minut od stadionu s jedním přestupem. Za zaplacenou cenu jsme dostali velice slušný nocleh a mohu doporučit. Let probíhal velice klidně se společností Wizzair, který přistává na letišti Luton asi 1h 20 min od Londýna, přičemž jízdenka na autobus se zpáteční vyšla na 22gb.
První den, jelikož jsme přiletěli, a hlavně do Londonu přijeli trochu déle, jsme městem již nijak necourali a šli si lehnout a dobře se připravit na následující den, tudíž North London Derby.
Den D, nebo-li spíše den NLD pro nás začal asi v 8 ráno místního času snídaní v hotelové jídelně dvěma tousty a kafíčkem. Něco kolem 11 hodiny jsme se vynořili ze zastávky Arsenal station, ve které samozřejmě probíhalo nějaké to focení. Cesta, jež přímo směřuje ke stadionu již začínala být obsypána prodejci suvenýrů, párkařů a všeho možnýho, na co člověk měl chuť a hlavně libry. Vydali jsme se trochu oklikou přes naše stařičké Highbury nebo alespoň to, co z něho zbylo. Ovšem ta historie na každého ihned dýchne a jistě každý vzpomene na Fever Pitch a malého kluka před vstupní bránou. Zde si mě odchytl nějaký Australan a neustále jsem ho musel fotit a neustále mi vysvětloval, jak špatně fotím.
Pomalu jsme se již blížili k Emirates Stadium po levé ruce Adélka, po pravé ruce tatínek, sluníčko svítilo a jako ve Fever Pitch by se člověku chtělo říci „dnes vyhrajem 5:0 jako prd“, ale nepředbíhejme.
Nejprve mne čekalo ještě vyzvednutí lupenu pro jednoho gunnera, ze kterého jsem byl již mírně nervozní jelikož smluvený čas, byl pro něj zřejmě jen teoretickou hodnotou, ale nakonec však dorazil a my jsme společně mohli jít vstříc útrobám Emirates.
Lístky jsme měli na Clock End na Upper tier a vedle nás sedělo několik našich spolukrajanů a slovenských spolugoonnerů. Seděli jsme přímo nad „kotlem“ Spu*s. Stadion byl půl hodinky před výkopem poloprázdný a na hřišti jsme pod sebou mohli sledovat rozcivčující se scums.
Při každém dotyku s míčem byl jeden nejmenovaný hráč spu*s náležitě vybučen a s přibývajícím časem začala atmosféra na The Emirates houstnout.
Po předzápasovém programu na obřích obrazovkách se začali z tunelu vynořovat dvě jedenáctky, které v jednom případě vítal dav s velkým bučením a v druhém případě s velkým jásotem. Spu*s rozehrávají derby a dav píská jak nejvíce dokáže a po několika vteřinách začne hnát Arsenal vpřed, ovšem hned ve 4. minutě bylo povzbuzování zmrazeno nešťastnou brankou, připasanou Sahovi. 0:1. A bylo ještě hůř, když se při naší zvýšené aktivitě a tlaku spu*s Ba*e diver proletěl vápnem a 12 hráč na hřišti foukl penaltu, kterou Ade-booo-y*r vcelku bezpečně proměnil a bylo to již 0:2. Stadion na to reagoval velikým tichem a naše pocity byly přímo nicotné. Abych pravdu řekl, já seděl na sedačce, studený pot na rukách, nechápajíc, co se vlastně děje a slzy v očích a málokdo již doufal alespoň v remízu či dokonce obrat.
Ovšem Arsenal ze sebe vytáhl to nejlepší, co se v něm skrývá a i přes nepřiznívý výsledek se i stadion celkem rychle oklepal a nenechal hulákat scums na našem svatostánku a tlačil naše borce vpřed. Každý u televize musel vidět, že Arsenal válcuje team, kam ani metro nejede a začali přicházet šance. Nejprve RvP z otočky jen těsně minul, poté Rosický líznul míč kterou Fried*l dobře vytáhl. A zdálo se, že Arsenal má smůly v zápase, že to snad ani možné nebylo. Robin van Persie trefil tyč, která se odrazila ke Gibbsovi, jenž nahrál Artetovi, který přesným centrem našel hlavu Sagni a Arsenal snížil na 1:2 a celý stadion explodoval a vycítil že Spu*s jsou dole. Ovšem nebyli tak dole jako po dalších třech minutách, kdy si na minimálním prostoru za vápnem udělal místo náš striker Robin van Persie a neuvěřitelnou střelou srovnal stav na 2:2. Away sector zmlkl a stal se terčem posměšných chantů, do kterých jsem se nemohl nepřidat a s poločasovým hvizdem se šlo do kabin za ,po těch nervech, velice příznivého stavu.
Nyní si o mně možná budete myslet, že lžu nebo jsem si to vymyslel, ale ráno se vedle mě probudila má přítelkyně, která nadevšechny, avšak snad doufám mimo mě, miluje Tomáše Rosického již z dob Dortmundských a říkala mi, že se jí zdálo, že dá Tomáš gól, což se tak trochu stalo terčem posměchu nebo spíše takového popíchnutí mě a pan táty.
Jenže sen se proměnil v 50. minutě v realitu, kdy si Rosický vzal míč, narazil si o Sagnu a po dvou letech vstřelil pro Arsenal a pro moji Adélku gól na 3:2 a tedy i gol vítězný. Stadion explodoval v neuvěřitelný jásot, který dlouhé minuty neutichal. Těžko popsatelná euforie, která zachvátila úplně každého kromě sektoru pod námi. Stadionem se neslo No more singing, no more singing, no more singing anymore“, což bylo naprosto elektrizující.
Arsenal drtil Spu*s nepouštěl je vůbec do ničeho a prakticky se hrálo jen na jejich polovině a v 65. minutě se po první půli, na vystřídání zralý, probral ze svého zlého snu jako Šípková Růženka, uložený v dlouhém bezgólovém půstu dal našemu týmu jistotu dvoubrankového náskoku a stadion se nesl v neskutečné euforii. Neznám ta správná slova a velice těžko se to popisuje, když si vzpomenu, a to nebylo ze strany držitele dresu číslo 14 vše, když o 3 minuty déle zadupal celou tu slepic bandu do země a Arsenal ze stavu 0:2 otočil na neuvěřilných 5:2. Celý zbytek zápasu se jasně nesnl v naší režii. Rosický hrál neskutečný zápas a myslím že konečně ukázal, že on je tím pravým pro jiné již dávno odepsaným hráčem pro Arsenal. Má stále hodně co týmu dát, jeho rychlost, přihrávky a obranná činost jsou top-class úrovně.
Zápas se pomalu blížil ke konci a away sector byl již dávno prázdný, až na několik scums, což při porovnání s našimi aways fans, kteří museli sledovat na Shittford nadílku nelze ani porovnat. Zjistili jsme tím, že Spu*s nemají opravdu fanoušky, což také přispělo k lepší náladě. Náladu mírně pokazil Parker, který celkem nevybíravě zajel do Thomase Vermaelena, ale naštěstí se to obešlo bez zranění a Parker byl po druhé žluté kartě vyloučen.
Naposledy Dean přiložil píšťalku k ústům a zvuk linoucí se z ní ukončil asi nejkrásnější zápas této sezony a samozřejmě nejkrásnější zápas v mém životě.
Byl jsem na NLD, kterému nechybělo vůbec nic. Měl jsem okolo sebe osobu, kterou velice miluji a otce mé Adélky, jehož si nesmírně vážím a jsem rád že mohu sdílet nejkrásnější okamžiky v okruhu mně nejbližších a oslavit vítězství přípitkem Carlsbergu.
Těžko se nám loučilo se stadionem a mně vůbec, když jsem se fotil snad na každém rohu a děkuji Adélce a tátovi za jejich nekonečnou trpělivost.Velice těžce se po tomto emočně vypjatém zápase usínalo a dokonce mi ani nevadilo, že mě Adélka zkopla z postele :D. V pondělí jsme si ještě prošli památky Londýna, navštívili několik obchodů, kde jsme dobře nakoupili a o půlnoci přistáli na Ruzyni.
Chtěl bych poděkovat speciálně SC za lístky, bez nichž by nebylo možné zažít, co jsme zažili.
A samozřejmě Adélce a pan tatínkovi, že je mám.
Arsik
