V minulém díle nikdy nekončícího seriálu o historii Arsenalu – ZDE – jsme se rozloučili smrtí nezapomenutelného managera Herberta Chapmana.
V tomto díle se zaměříme na období 1934 – 1937.
Smrt Herberta Chapmana přišla tak náhle, že ho nikdo nedokázal zastoupit. Jedním z kandidátů na post managera byl Joe Shaw, byl i preferován samotnými hráči, ale on takové ambice neměl, jak sám říkal, sláva a záblesky fotoaparátů ho vůbec nelákaly. Joe, poválečný kapitán Arsenalu, odehrál za tým 326 zápasů, ale nevstřelil žádnou branku. To mu však nebránilo se po ukončení hráčské kariéry v 38 letech stát nejprve trenérem a pak managerem rezervy Arsenalu. Shaw, po náhlé smrti Chapmana, během půlročního angažmá pokračoval výborně v načaté práci předchůdce a dovedl tým k vítězství v lize v ročníku 1933/1934. Po té, co byl zvolen jeho nástupce, se v létě 1934 vrátil k rezervě, aby s drobnou přestávkou na Fulham Rd pracoval pro Arsenal neuvěřitelných 49 let až do roku 1956, kdy odešel ve věku 73 let do penze.
Volba vedení klubu tedy padla na George Allisona, který byl již v klubu řadu let. Allison, původně novinář, se k Arsenalu dostal již na začátku minulého století, hned po svém přestěhování do Londýna a v hierarchii klubu postupně stoupal přes člena představenstva až na post generálního ředitele. Situace po smrti Chapmana byla tehdy trochu komplikovaná, Allison nepřevzal tým hned, ale až se začátkem nové sezóny, tým vedli do léta právě vzpomínaný Shaw a Whittaker. Allison na jejich práci (ligový titul) navázal výborně a završil v sezóně 1934/1935 hattrick, aby v další sezóně vyhrál s týmem FA Cup a v sezóně 1937/1938 znovu ligový titul.
Hledání managera Arsenalu se neobešlo i bez groteskních situací, kdy chodily klubu různé nabídky jako třeba od člověka, který Arsenal ujišťoval, že zná recept na překonání kterékoliv obrany na světě. Inu hochštapleři byli i v Anglii té doby. K době Allisona se však váže například i jeden milník v dějinách britské kinematografie, když vlastně o Arsenalu a s účastí Allisona a několika hráčů (Cliff Bastin a Eddie Hapgood) byl natočen film Arsenal Stadium Mystery. V tomto filmu pak zazněla právě z úst Allisona památná věta „It‘s one-nil to the Arsenal. That‘s the way we like it.“, tedy „Je to jedna-nula pro Arsenal. A tak to máme rádi.“. Věta, která se ozývala zároveň se zálibou jeho týmu vyhrávat 1:0 o mnoho let později. Věta, kterou dodnes, zejména tu první část, zpívají fanoušci Arsenalu ( ZDE ) .
Allison se po převzetí týmu rozhodl pro jeho posílení a jako prvního přivedl hned v březnu inspektora plynových rozvodů ze Southamptonu. Nová posila se etablovala v týmu poměrně rychle a netrvalo dlouho a zapsala se zcela nesmazatelně do klubových dějin. Stalo se to 14.12.1935, kdy Arsenal zavítal do Villa Parku na hřiště Villans. Zápasu přihlíželo natěšených 70.000 diváků, protože přijel tým, který byl v lize druhý, sice osm bodů za vedoucím Sunderlandem, ale přeci jen tým z čela tabulky. To Villans v té době okupovali poslední příčku, když v 18 zápasech inkasovali 52 branky. V dresu Villans vyběhlo na hřiště až 6 reprezentantů Albionu, zato Arsenal hrál bez zraněného Jamese Hulma a na střed útoku tak musela nastoupit akvizice ze Southamptonu, byť se zraněním kolene, Ted Drake.
Drake do té doby spíše v Arsenalu zahříval lavičku a tak od něj nikdo neočekával žádné zázraky. Prvních 15 minut zápasu tomu i odpovídalo, ale do kabin Arsenal odcházel přesto s vedením 3-0. A všechny góly vstřelil zraněný „inspektor“. Po hodině hry pak už měl Ted Drake na svém kontu 6 vstřelených branek a Arsenal v poklidu vedl 6-0. Villans nevěděli, co mají dělat a tak vlastně všichni obránci hlídali jenom Drakea. Tento recept na chvilku zabral. Aston Ville se dokonce podařilo vstřelit čestný úspěch, ale poslední slovo měl opět Ted a v 90. minutě zkompletoval celkový výsledek na 7-1 a zapsal se tak nesmrtelně do dějin klubu (ZDE).
Drake přestoupil do Arsenalu za 6.500 liber v březnu 1934 a skóroval hned ve svém debutu proti Wolves. Medaili za vítězství v ligovém ročníku 1933/1934 nezískal, protože neodehrál potřebný počet zápasů. Vynahradil si to však hned v následující sezóně 1934/1935, kdy Arsenal získal opět titul a Ted vstřelil neuvěřitelných 42 branek! V dalším roce pak s Arsenalem získal FA Cup a titul v sezóně 1937/1938. S Arsenalem se rozloučil hned po dlouhé válečné přestávce v důsledku zranění páteře. Přesto, že osud k němu nebyl vlídný a Ted musel nejlepší fotbalová léta vyměnit za uniformu Royal Air Force, stal se historicky pátým nejlepším střelcem Arsenalu, když ve 184 zápasech vstřelil 139 gólů. Ted zemřel v roce 1995 ve věku 82 let.
Výkon ve Villa Parku, který předvedl Arsenal, byl však v sezóně 1935/1936 spíše výjimkou, i když individuálně se řadě hráčů dařilo, tým jako celek poměrně brzy na jaře ztratil šance na titul a nenavázal tak na první sezónu pod taktovkou Allisona. V Anglickém poháru však šance stále žila a Arsenal se probil až do Wembley, kde mu soupeřem byl druholigový Sheffield United. The Blades tehdy na cestě do Wembley porazili celky jako Burnley, Preston, Leeds, Tottenham a na konec Fulham. Do branky Arsenalu nastoupil Wilson, v obraně Hapgood, Roberts, Copping a Male, v záloze pak Crayston, James, Hulme a Bastin. Útočnou dvojku Allison poskládal z Bowdena a Drakea. Sheffield začal zostra a zahrozil stoprocentní šancí hned v první minutě utkání. Následně pak pokračoval v tlaku a ve 30.minutě trefili břevno. Teprve 74. minuta zápasu však přinesla rozhodnutí. Bastin zpracoval míč, nahrál Drakeovi a ten střelou podél bezmocného brankáře United Smitha vstřelil branku. Arsenal se následně takticky uzavřel před vlastní šestnáctkou a spoléhal, že výsledek ubrání. Nakonec mu přálo i štěstí, když Jock Dodds podruhé v zápase trefil břevno.
Finále s Sheffieldem United odkrylo hořkou pravdu o Arsenalu té doby, tedy že s Chapmanem skončila doba Arsenalu s vítěznou mentalitou. Klub ze severu Londýna byl stále dobrý, ale již ne vynikající. Řada managerů z první ligy vzala za svou taktiku Chapmana a tak již Arsenal vlastně nikoho nemohl překvapit. Navíc hráči jako Bastin, Hulme i James již fotbalově stárnuli. Na druhou stranu, soupeři také nebyli silní. Preston hrál dobře, ale chybělo mu něco k tomu aby vyhrál ligu, Wolves a Derby jenom mediálně hrozili svým potenciálem a cílem vyhrát ligu. A tak sezóna 1936/1937 přinesla na Highbury jen další zklamání. Kanonýři vyhráli jenom dva z devíti úvodních zápasů a na konci října se nacházeli na 17. místě v tabulce. Přes zimu však Arsenal zapracoval a již v březnu znovu vedl ligu, ale na Manchester City to již nestačilo. Rozhodující zápas se pak uskutečnil právě na Maine Road a Arsenal v přímém boji o titul prohrál 0-2.
Sezóna 1936/1937 pak vyjma prohraného titulu přinesla ještě jednu závažnou událost. Svou kariéru zakončil Alex James. Poslední zápas odehrál na prvního máje 1937 proti Boltonu a s ním odešel motor Arsenalu. James byl hlavním strůjcem úspěchů týmu, vlastně po jeho příchodu na Highbury získal Arsenal čtyři mistrovské tituly a Anglické poháry. James odehrál za Arsenal 261 zápasů a vstřelil 27 branek. Allison se snažil Jamese nahradit, koupil ze St. Johnstone Bobbyho Davidsona, a když se ukázalo, že to nebyla dobrá volba tak podepsal Leslie Jonese, velšského reprezentanta z Coventry City, a potom George Druryho ze Sheffield United.
Ale o tom až příště v části II. éry Allisona.
Patrick
P.S. předchozí díly najdete v kategorii „Blog“
