Ahoj Gooners, fanouškem Arsenalu jsem od roku 2008 a letos se mi konečně splnil sen a s přítelkyní a kamarádem jsme si vyrazili na zápas proti Portu.
Byla to zároveň moje první návštěva Londýna, takže jsme vyrazili již v neděli a volné dny do zápasu jsme věnovali návštěvě významných londýnských památek. Samozřejmě v plánu byla i prohlídka Emirates Stadium. Tu jsme naplánovali na pondělí ráno, protože skrz blížící se zápas s Portem byl stadion návštěvníkům otevřen jen do dvanácti hodin. Lístky jsme koupili na oficiálních stránkách Arsenalu. Než jsme prohlídku zahájili, obešli jsme dokola stadion a kochali se tou nádherou. Poté jsme vešli do Fanshopu a akce mohla začít! Následující hodinu a půl jsem se cítil jako v ráji. Vidět náš svatostánek na živo je opravdu něco a jen tak na to nezapomenu. Mezi nejlepší zážitky patřilo civění z tribuny na trávník, vchod tunelem na hřiště a samozřejmě šatna domácích, kde jsme si udělali mnoho fotek s našimi oblíbenými hráči. Po prohlídce jsme zamířili k již zmíněným londýnským památkám. Buckinghamský palác nás zklamal, všude mnoho lidí, zvednuté telefony, selfie, fotky, videa, no a k viděni nic. Zkrátka nic pro mě, jdeme pryč. Dále jsme navštívili Westminsterské opatství, Big Ben, London Eye, Millenium Bridge (jsme fanoušci Harryho Pottera a museli jsme se přesvědčit, jestli už je po útoku smrtijedů opravený 😊), Tower Bridge a Tower of London. Všechno jsme to stihli za jeden den, projeli se klasickým Doubledeckerem a londýnským metrem.
Protože jsme si v pondělí mákli a viděli téměř všechno, co jsme vidět chtěli, úterní den jsme měli trošku volnější. Navíc se v plné kráse projevilo typické londýnské počasí a pršelo jako z konve. Z nouze jsme tedy vymysleli, že se ještě podíváme na Tottenham stadium, který jsme měli z ubytování 30 minut autobusem. Opět pěkná prohlídka, ale stadion Arsenalu na mě působil rodinnějším a útulnějším dojmem. Na začátku prohlídky jsme se zastavili u slávy Tottenhamu, totiž u dvou nebo tří prosklených vitrín na chodbě pod eskalátorem, ve kterých byly trofeje. Nepamatuju si, co v nich bylo, ale průvodce to prožíval, jako kdyby vyhráli poslední tři ročníky Ligy mistrů. To jen vtipná poznámka, jak to vypadá u našich rivalů se srovnáním s naším Arsenal Museum. Dost bylo Tottenhamu, jdeme na oběd, odpočinout si a naladit se na večerní zápas.
Vyjeli jsme opravdu s velkým náskokem, a tak nám nic nebránilo, abychom se podívali i na náš starý domov, Highbury. Před náš nový domov jsme došli zhruba 3 hodiny před zápasem. Ještě jsme ho párkrát obešli, pořídili hromadu fotek a zařadili jsme se do fronty k turniketům. Seděli jsme přímo nad fanoušky Porta, před kterými musím smeknout klobouk. Opravdu celý zápas fandili, zpívali a povzbuzovali jejich miláčky a hnali je dopředu. Ještě 15 minut před zápasem jsme si dělali obavy, že nebude vyprodáno, ale bylo to jakoby lusknutím prstu a těsně před začátkem jsme se již kochali na zcela zaplněné tribuny. Slyšet, jak celý stadion zpívá North London forever, to je tedy zážitek. To samé platí o znělce Ligy mistrů. Měl jsem husí kůži. Zápas začal, fanoušci hnali náš tým kupředu a před poločasem jsme se dočkali vedení díky gólu Trossarda. Celý stadion jásá a já s ním, co mně hlas stačí. Neuvěřitelná euforie, kterou jsem dlouho nezažil. Po chvíli hučení se musím uklidnit, protože se mi z toho zamotala hlava. Do kabin se tedy šlo za příznivého stavu i nálady. Ovšem druhý poločas šlo vidět, že přeci nám ještě chybí zkušenosti s takto důležitými zápasy. Kupily se nepřesnosti a nervozita stoupala. To šlo vidět i na fanoušcích, kteří asi taky nevěděli, co mají dělat a čím dál častěji se stávalo, že šlo slyšet hlavně hostující fanoušky. Samozřejmě když začal podporovat celý stadion, hned jsme je překřičeli. Bohužel takových pasáží bylo míň a míň. Základní hrací doba skončila a šlo se na nastavení. Celý stadion byl jako opařený, myslím, že všichni čekali, že Porto přejedeme 4:0 a jedeme dál. Euforie hostujících fanoušků v nastavení ještě gradovala. Opravdu vydrželi celých 30 minut zpívat a podporovat svůj tým. Šlo vidět, že si zápas užívají více než domácí. Atmosféra se úplně změnila při penaltovém rozstřelu. Fanoušci se otrkali a hnali naše borce k vysněnému postupu. Každého našeho hráče jsme povzbuzovali jásotem, při proměnění jsme skákali radostí. Jakmile šel kopat hostující hráč, celý stadion se přepnul do módu bučení a pískání. Neuvěřitelná atmosféra a mohu říct, že i když je člověk psychicky odolný, toto se mu určitě dostane do hlavy a dostaví se nervozita a strach. A myslím si, že právě toto rozhodlo o postupujícím. Samozřejmě musím zmínit skvělou kopací techniku našich hráčů a parádní zákroky Davida. Nakonec tedy všechno dobře dopadlo, ještě chvíli jsme si užívali vítěznou atmosféru stadionu, slavili, radovali se a plácali si s neznámými Angličany. Je čas vyrazit na cestu k ubytování.
Ze stadionu jsme se dostali v jedenáct. Cestu jsme nemuseli ani plánovat, hrnoucí se dav nás táhl s sebou pryč neznámo kam. Autobus nejezdí, metro zacpané, Bolt nefunguje. Nakonec jsme přeci jen chytli nějaký autobus, který nás dopravil o něco blíže k ubytování. Tam jsme se dostali v 0:45. Než jsme se připravili na spaní, bylo 1:30. Spát stejně nejde. Všechno, co se stalo, vám běží v hlavě a v těle máte ještě adrenalin. Na letišti jsme museli být v 6 hodin ráno. Budík ve čtyři, v pět odjezd. I přes to všechno to za to stálo. Výlet jsme si neskutečně užili a když i moje přítelkyně řekla, že fotbal byl ten nejlepší zážitek z celého Londýna, tak to musí být pravda!
