Ahoj Gooners.
Další zápas naši borci odehrajou až 20. ledna a vypadá to, že na přestupovém trhu to z naší strany taky nebude žádná kanonáda, takže si můžete čekání zkrátit četbou. A pokud nejste zrovna fanoušci delších textů, tak stačí přelouskat cca 4 odstavce denně a budete mít hotovo dřív než porazíme Crystal Palace.
Jenda
Celý náš příběh začal už koncem minulé sezóny, když jsme si v sobotu 27. 5. 2023 s Týnkou řekli své „Ano“. V neděli jsme celý den uklízeli a převáželi věci domů, ale zápas s Wolves jsem samozřejmě stihl a užil si demolici 5:0 a loučení s Granitem. Jakoby těch emocí nebylo už tak dost, pustili jsme se ještě do rozbalování svatebních darů. Po otevření jedné z posledních obálek jsem už propukl v pláč. V rukách jsem držel otevřený voucher na zájezd do Londýna s návštěvou zápasu na Emirates a já věděl, že se mi splní můj sen.
Po týdnu emoční vyčerpanosti a vstřebávání všeho, co se vlastně stalo, jsem začal přemýšlet, jaký typ zápasu si vybrat. Voucher jako takový byl ke společnosti fotbaltour, ale já měl od začátku jasno, že si chci lístky zajistit sám a za uspořené peníze si pobyt v Londýně prodloužit a užít si ho s Týnkou i dle jejího gusta – přecejen samotný zápas Arsenalu byl dárek hlavně pro mě. Poměrně rychle jsem se rozhodl, že při své první návštěvě hlavně chci, abychom zvítězili.
Vybral jsem si tedy jako potenciální možnosti zápasy proti Sheffieldu, Burnley nebo Wolves. Ozval jsem se Víťovi Srpovi se zájmem o lístky na jakýkoli z těchto zápasů a zároveň měl v plánu postupně podávat žádanky i přes náš SC, takže jsem mezi členy zaregistroval i Týnku. A protože pořád hledá aktivity, které bychom mohli provozovat společně, tak jsem ji rovnou přihlásil i do naší tipovačky! 😀
Štěstí se na nás usmálo hned na první dobrou, protože po uzávěrce Sheffieldu se ozval Dan, že pro nás má dva lístky. Byl jsem šťastný, že se lístky povedlo sehnat tak rychle, a v návalu euforie jsem dostal geniální nápad. Zkontroloval jsem rozpis zápasů a zjistil jsem, že po Sheffieldu se v úterý a ve středu bude hrát 4. kolo Carabao Cupu. Moje skromnost byla tatam a já rozjel „ďábelský plán“. Ozval jsem se opět Víťovi s informací, že lístky na domácí zápasy Arsenalu už pro mě shánět nemusí, ale že bych měl zájem o nějaký pohárový zápas s tím, že si ještě dáme vědět podle toho, kdo vůbec do 4. kola postoupí a jaký bude los.
Upřímně řečeno jsem z našeho zápasu s Brentfordem měl trochu strach, ale říkal jsem si, že se klidně rád zajdu podívat na vyhlášenou atmosféru na West Hamu, útulný stadion Lutonu nebo si uděláme jeden den výlet do Brightonu. Každopádně jsem musel kvůli svému „ďábelskému plánu“ odložit nákup letenek a čekat na vývoj událostí.
My jsme Brentford nakonec přetlačili a los nás poslal na půdu West Hamu – co víc jsem si mohl přát? Snad jedině kdybychom Kladiváře přivítali na Emirates, ale tak zase odcamcaď pocamcaď, ne?! Dali jsme si vědět s Víťou a ten mě rovnou ujistil, že získat lístky na West Ham by neměl být problém a můžu s tím klidně počítat.
Konečně jsem se tedy mohl začít věnovat letenkám a ubytku. Sehnat ubytování není v dnešní době bookingu a airbnb žádný problém a člověk si jen vybírá podle svých preferencí. Našel jsem za slušnou cenu pokoj s vlastní koupelnou a sdílenou kuchyní zhruba kilometr od našeho stadionu. S letenkami jsem si naopak zažil spoustu „legrace“, ale musím objektivně přiznat, že za všechny problémy jsem si mohl sám svou tvrdohlavostí a snahou šetřit.
Každopádně ve zkratce – z Brna neletěly spoje úplně ideálně, tak jsme se rozhodli, že v pátek večer dojedeme do Prahy, přespíme na letišti a brzy ráno poletíme. Nejprve jsem koupil samostatné zpáteční letenky a s letenkami do Londýna jsem chtěl počkat, protože ceny byly zrovna docela vysoké. Cenový vývoj ale nevycházel úplně podle mých představ a jedinou poměrně slušnou nabídku jsem prováhal. Začal jsem tedy vymýšlet případný plán B a u nabídky nočních letenek z Brna mě konečně osvítilo. Když můžeme přespávat na letišti v Praze, tak můžeme určitě přespat i na letišti v Londýně. A k mému překvapení vycházela noc v hotelu se snídaní na Stanstedu cenově téměř stejně jako nocleh v pokoji bez sprchy na letišti v Praze.
HEURÉKA, 3 dny před odletem problém vyřešen, letenky zakoupeny, rezervováno ubytování v Londýně i hotel na letišti, zakoupeny lístky na vlak z letiště do Londýna a lístky na oba dva zápasy na mailu. Zde si jen dovolím malou vsuvku – opravdu buďte trpěliví a o své lístky přes SC se nebojte. Osobně se považuji za dosti trpělivého a klidného člověka, ale ani já to přes všechna upozornění nakonec nevydržel a 4 dny před zápasem posílal mail s dotazem, zda je vše v pořádku a nedošlo k nějakému problému. Takže do budoucna pro ostatní úspěšné žadatele bez zkušeností – opravdu je to normální a nemusíte mít strach.
Poslední menší problém před odletem bylo zavazadlo. Týnce jsem přikoupil menší palubní, protože jsme letěli na 5 dnů, ale pro sebe jsem počítal pouze s příručním batohem v ceně. No, hodně rychle mi při balení došlo, že budu muset vymyslet, kam při návratu uložím věci, které si zakoupím ve fanshopu. Nahlas jsem to ale neřekl, abych se vyhnul debatě o tom, proč je zbytečný brát celé další zavazadlo navíc kvůli pár kouskům oblečení a řešení problému strategicky odložil na ,,až to bude potřeba“. 😀
Samotný let proběhl naprosto bez problémů a zhruba 15 minut po přistání už jsme byli na hotelovém pokoji. Ráno jsme si užili první anglickou snídani a vydali se zpět na letiště, odkud nám odjížděl vlak do Londýna. Na King’s Cross jsme si uschovali batohy a vydali se procházkou na Emirates. Že už jsme poblíž stadionu nám dokazovalo čím dál více jednotlivců a partiček oblečených do našich dresů. Ke stadionu jsme dorazili zhruba hodinku před zápasem, což se zdálo jako ideální doba, protože okolí stadionu se pomalu zaplňovalo, ale zatím se netvořily žádné fronty. Prohlídku stadionu i muzea jsme měli v plánu během některého z následujících dnů, takže jsem Týnce ukázal jenom vlajku našeho SC a rovnou jsme zamířili k našemu vstupu.
Hned za turnikety jsem Týnce koupil kousek pizzy, protože hladová žena je horší než zaparkovaný autobus před vápnem a já nechtěl být svědkem obou situací současně. Zatímco Týnka jedla, já koukal na jednu ze zavěšených obrazovek, jak Brentford zrovna otevřel skóre proti Chelsea. Našli jsme si svá místa a já jen nevěřícně koukal kolem sebe. Seděli jsme velmi vysoko na tribuně, lehce pod úrovní světelné tabule, ale i přesto jsem měl pocit, že mám hřiště na dosah ruky. Sledovali jsme rozcvičku našich kluků a slyšeli radostné výkřiky našich fanoušků z útrob stadionu, když Brentford v závěru zápasu přidal druhou branku a Chelsea prohrála. Sobotní program tak začal ideálně a nyní byla řada na nás.
Stadion se postupně zaplňoval a při nástupu našich borců na hřiště už bylo na svých místech dostatek fanoušků, abych si užil první „husinu“. Následně se rozezněla celým stadionem naše hymna a k mé husině se přidal roztřesený hlas a první slzy. Ke kompletnímu emočnímu zážitku chyběl už jen první vstřelený gól a následně vítězství v zápase. A jelikož jsme v první půli útočili na branku, nad kterou jsme seděli, doufal jsem, že se prosadíme co nejdřív.
Tohle přání mi splnil Eddie, který si krásně přebral Declanovu přihrávku a pohotovou střelou otevřel skóre zápasu. V první půli už jsme další branku neviděli, ale vzhledem k hernímu projevu obou týmů mě úvodní gól uklidnil, že dnes opravdu vyhrajeme. Během pauzy pak zažila svůj „nezapomenutelný okamžik“ i Týnka – dámské záchody bez front!!! Koupili jsme si kafe a já samozřejmě musel vyzkoušet zdejší hotdog. Velikostně ideální, chuťově výborný a i přes vysokou cenu bych si ho kdykoli koupil znovu, což považuji za nejlepší možnou recenzi.
Na svá místa jsme se vrátili asi minutku po startu druhé půle a ještě s párkem v ruce jsem se radoval z Eddieho druhé branky. A jeho třetí zásah, kterým završil hattrick, byl velkou lahůdkou. Krásu podobných gólů vidíme ve většině případů v televizi až díky opakovaným záběrům, ale my jsme viděli trajektorii střely z ideálního úhlu v reálném čase a bylo to neskutečný. Jeden by se zeptal, co víc si přát, že?
No, tak co třeba ještě zásah VARu, následně odpískanou a proměněnou penaltu, udržené čisté konto a nadělení ve fotbale spíše výjimečného búra? Všechno tohle jsme si nakonec mohli spokojeně odškrtnout jako splněné a naše premiérová návštěva Emirates tedy vyšla víc než skvěle.
Po zápase jsme se vydali k metru a byli jsme překvapeni, že dvě nejbližší stanice jsou kvůli zápasu uzavřeny. Pokračovali jsme tedy na další, zajeli si vyzvednout batohy a vraceli se zpět, abychom se ubytovali. Plány na následující dny jsem nechal na Týnce, já potřeboval už jen jedno dopoledne na návštěvu stadionu a muzea a středeční večer na druhý zápas.
Každý den jsme začínali pořádnou snídaní, která byla naším základním zdrojem energie. Během odpoledne jsme se vždycky někde zastavili na kafe a „něco dobrýho“. A jako večeře nám většinou posloužily balené sendviče ze supermarketu. Za sebe vypíchnu kavárnu Little Wonder Café. Vůbec ne kvůli jídlu, protože mi chutnalo všude všechno, ale kvůli atmosféře. Sedíte u stolku, kde sedával (nebo možná pořád sedává) Ian Wright, oknem koukáte přímo na stadion a když to všechno konečně vstřebáte, tak vám přinesou balenou vodu značky Saka.
My jsme odtud pokračovali do Armoury, kde začíná prohlídka stadionu. O té se rozepisovat nebudu, aby si ji každý mohl užít se vším všudy při svém „poprvé“. Po návratu jsme strávili ve fanshopu ještě zhruba půl hodinku a odcházeli jsme obohaceni mikinou a šálou. Obešli jsme si celý stadion, prohlédli všechny sochy, našli tu nejzajímavější dlažební kostku (díky za náhodné info pár týdnů před výletem, jinak bych o ní neměl ani tušení) a přesunuli se do muzea, které taky stojí za návštěvu.
Zážitky z procházek po Londýně vezmu stručně – opravdu! Dva dny jsme si užili s vytrvalým deštěm, ale s tím jsme počítali. Viděli jsme nějaký památky, 2 královský paláce, zavítali jsme do pár čtvrtí, které byli něčím zajímavé (pro Týnku :D) a prošli jsme několik parků, odkud si odnáším svůj největší mimofotbalový zážitek – veverky! Je jich tady všude milion a skoro se vám pletou pod nohama jako holubi ve městě.
A teď zpátky k fotbalu. Na stadion West Hamu jsme se vydali metrem odněkud z města, opět s dostatečným předstihem. Vstup na stadion proběhl taktéž bez nejmenších problémů a my se vydali najít svá místa. Seděli jsme naproti střídačkám v jedné z vyšších řad, ale paradoxně jsem měl pocit, že jsme od hřiště dál než na Emirates, kde jsme seděli ještě výš a navíc v rohu.
Netrvalo to moc dlouho než na mě jeden z přícházejících domácích fanoušků zařval: „Get the fuck out of here!“ a já s lehkým úsměvem, jakože si borec dělá srandu, řekl jenom „sorry“ a pokrčil jsem rameny. Týnka se už neklepala jen zimou, ale i strachy a mně konečně došlo, že to ten týpek myslel smrtelně vážně a sedět na domácí tribuně mezi všemi jejich fanoušky v mikině s kanónem na prsou asi nebude dobrej nápad. Zpětně vzato vlastně nevím, co jsem si myslel a co jsem čekal, ale jakékoli mé představy musely být strašně naivní. Poraženecky jsem mikinu schoval do batohu (ke klubové šále :D) a oblékl si bundu.
Stadion se plnil a při oznamování sestav bylo Declanovo jméno doprovázeno hlasitým bučením. Během zápasu jsme se domácím fanouškům přizpůsobili. Oni tleskali obranným zákrokům jejich svěřenců, my zase našim útočným snahám. A naopak, když tleskali svým útočným akcím, tak my pro změnu našim obranným zákrokům. Akorát u inkasovaných branek jsme zůstávali nervózně sedět a sportovně zatleskali, zatímco kolem nás všichni skákali, křičeli a slavili.
Vím, že srovnávat atmosféru zde s naším zápasem proti Sheffieldu je nesmysl, protože jednak vývoj, ale i kvalita soupeře, byla pro oba týmy diametrálně odlišná, ale i přesto si dovolím fanoušky WHU pochválit a vyzdvihnout za jejich celozápasovou aktivitu a vášeň.
V posledních vteřinách jsme se nakonec dočkali i my čestného úspěchu, když se po krásném ťukesu prosadil náš kapitán. Tuhle branku už neviděl můj „kámoš“, který se se mnou několik minut zpátky loučil posměšným zvoláním „Bye, Arsenal.“ doprovázeným máváním a škodolibým úsměvem. Po závěrečném hvizdu jsme ještě sledovali, jak Declan obešel celý stadion a zdravil domácí fanoušky, kteří jeho potlesk a poděkování konečně opětovali. Docela by mě zajímalo, jestli by nastal stejný průběh i v případě vítězství Arsenalu, ale chci věřit tomu, že ano.
Osobně jsem od tohoto zápasu nic moc nečekal a myslel jsem si, že mě kluci v případě úspěchu jedině překvapí. Byl to Carabao Cup, počítal jsem s rotací v sestavě a seděl jsem mezi fanoušky druhého týmu. Musím ale přiznat, že jsem docela zklamaný byl. A nebylo to kvůli porážce a vyřazení, ale kvůli samotnému výkonu, který mi přišel jako nejslabší a nejodevzdanější od začátku této sezóny.
Cesta od stadionu pak byla tím největším utrpením celého výletu. Dav byl neustále zastavován a intervalově pouštěna pouze jeho část, aby se zamezilo kolapsu metra. Celou dobu pršelo a trvalo skoro hodinu než jsme se mohli zase volně pohybovat a pokračovat na metro. Po tomto zážitku jsem částečně pochopil, proč někteří fanoušci opouští stadion tak brzy bez ohledu na výsledek, ale stejně s tímhle přístupem nesouhlasím.
Ráno jsme si sbalili věci a vyrazili směr Stansted. Týnka měla z většího letiště a množství lidí trochu strach, ale mně osobně přišlo všechno naprosto přehledné a bez jakýchkoli problémů. Batoh jsem měl díky věcem z fanshopu narvaný k prasknutí a do žádný kontrolní krabice by se nevešel ani náhodou, ale věřil jsem ve stejnou kontrolu jako na letišti v Brně – tedy žádnou. A vyplatilo se. Let byl opět bez problémů, v Praze jsme pak stihli i dřívější vlak a kolem 22. hodiny už nás doma vítali naši kocouři.
Týnka
Protože můj muž očividně naznal, že jeho román ještě není dost dlouhý, napadlo ho, že by bylo fajn přiložit sem ještě takzvaně ženský pohled na věc. A vlastně proč ne – kdyby se náhodou našla ještě nějaká takhle dobrá duše, která se svým chlapem kvůli zápasu pojede klidně na konec světa, ať má ujištění, že je to vlastně velkej zážitek!
Kdyby mi pár let zpátky někdo řekl, že jedna část naší svatební cesty bude výlet do Londýna na fotbalovej zápas, asi bych si intenzivně ťukala na čelo. Ale světe, div se, v červenci jsme si užili 14 dní cestování po Slovinsku a Itálii a na konci října vyrazili do pošmourné, ale kouzelné Anglie. Na čelo jsem si překvapivě neťukala já, ale všechny moje kamarádky, babičky lomily rukama, protože CO BUDE ŽENSKÁ, PROBOHA, DĚLAT NA FOTBALE?! Jenže já jsem buď divná ženská, nebo dokonalá manželka (za B je správně, samozřejmě) a na tenhle zážitek a splněnej sen svýho chlapa jsem se těšila. A kromě toho jsem nám na zbytek dní naplánovala program, kterej s fotbalem neměl nic společnýho, a tak jsme si každej našli něco. Já s ním na fotbal, on se mnou na procházky po nejhezčích londýnských čtvrtích, kochat se typicky londýnskou architekturou, která mu říká asi tolik, co mně fotbalový statistiky. Win win!
Původně jsme zvažovali, že jeden den věnujeme návštěvě studií Harryho Pottera, protože, co si budem, je to jedno z největších lákadel, pokud jste v Londýně. Nakonec jsme tuhle možnost zavrhli, ale kdybych věděla, že místo jednoho zápasu půjdeme na dva (když už tam budeme!), tak bych si asi Harryho prosazovala víc. KDYŽ UŽ TAM BUDEME. Ale když jsem viděla, jak Jenda propočítává a plánuje další cesty do Londýna, tak evidentně není všem dnům konec.
Každopádně, samotný dva zápasy tu už byly popsaný mnohem líp, než bych to zvládla já, a mně nezbývá jen zmínit, že i pro někoho, kdo fotbal neprožívá, je to fakt zážitek. Čekala jsem, že atmosféra na Emirates bude skvělá, ale intenzita, s jakou to na člověka zapůsobí, dostala i mě. A ten pocit, když přijdete ještě na skoro prázdnej stadion před začátkem, ta skoro až závrať z toho, jak je to obrovský! Neskutečný. No a o pár dní později sedět mezi fanoušky West Hamu a tvářit se velice nenápadně a rozhodně ne tak, že jste zklamaní z toho, že jejich hráči válcují Arsenal, to byl taky zážitek za všechny prachy…
A kdyby někdo náhodou hledal inspiraci, kam vzít svou drahou polovičku, aby z toho výletu taky něco měla, zde je konečně seznam míst, který jsme vybrali my a za který se můžeme zaručit. [Jenda: Tím „my“ myslí sebe.]
Kdo je v Londýně poprvé a je klasik, určitě nesmí vynechat samotné historické centrum. Dá se udělat moc pěkný okruh podél Temže, se začátkem u Tower of London, přes Tower Bridge, kolem Shakespearova divadla The Globe až k London Eye a odtud zase přes řeku k parlamentu, Big Benu a k Buckinghamskému paláci. Celá trasa vyjde zhruba na 15 km, my jsme ji měli v plánu na jeden den, ale protože pršelo a prodírat se davy turistů nás stojí víc energie než ujít dvojnásobnou vzdálenost v horách, rozdělili jsme si to na dva dny. S velkým množstvím lidí je tu potřeba počítat během jakékoliv sezóny, ať je víkend, nebo všední den.
Za návštěvu určitě stojí i známý Hyde park, který navazuje na park za Buckinghamským palácem a kterým jsme procházeli směrem ke Kensingtonskému paláci. Dál jsme pokračovali do čtvrti Notting Hill, známé nejen díky stejnojmennému filmu, ale taky místními trhy, spoustou obchůdků se starožitnostmi, knihami, barevnými domky nebo luxusními vilkami s bílou fasádou a barevnými dveřmi.
Další den, bohužel ten nejupršenější, jsme strávili ve čtvrti Hampstead, do které se pravděpodobně zamiluje každý nadšenec typické anglické zástavby a cihlových domků. A i v tom dešti to (ne)překvapivě má své kouzlo. Jako bonus doporučuju Golders Hill Park s mini zoo a hned vedle kouzelné zákoutí The Hill Garden and Pergola, pozůstatek zahrady bývalého panského sídla.
Závěr
Ještě jednou bych chtěl poděkovat SC za zajištění lístků a zároveň se omluvit za zpoždění s reportem, ale snad to vynahradí jeho délka. Zároveň se asi sluší poděkovat každému, kdo to vydržel a dočetl až sem. 🙂 Věřím, že na Emirates jsem nebyl naposledy a už teď se těším na další návštěvu. A všem, kteří se na Emirates chystají, přeji co největší štěstí s přidělením lístků a následně co nejlepší zážitek s vítěznou tečkou. COYG!!!
