NÁŠ ZÁLOŽNÍK O TOM, PROČ JE EGO NEPŘÍTELEM TÝMOVÉHO DUCHA A JAK PRORAZIL VE SVÉM PRVNÍM TÝMU V POUHÝCH ČTYŘECH LETECH.
Jorginho je ze své pozice ve středu zálohy zvyklý být srdcem týmu. Zkušený italský reprezentant vnáší do hry pocit kontroly a klidu, kdykoli je na hřišti, stejně jako obrovskou autoritu a vůdčí schopnosti. Není tedy žádným překvapením, že si Jorginho už od útlého věku liboval v tom, že je středem pozornosti a ústředním bodem každého týmu, jehož je součástí.
Jorginho se narodil a vyrostl v brazilském pobřežním městě Imbituba a jako každé brazilské dítě byl posedlý fotbalem. Ale nechtěl jen hrát, toužil být zapojený do všeho, kdykoliv to bylo možné.
„Je to legrační, protože už jako malý kluk jsem rád nosil kapitánskou pásku,“ začíná. „Rád jsem vykopával zápas, mluvil s rozhodčím, všechno. Bylo to legrační, už v tom věku jsem si ten proces užíval.“
A to opravdu už od útlého dětství. Jorginhův fotbalový příběh začal v Brazílii v roce 1996, kdy mu byly pouhé čtyři roky. Vytrvale prosil svého otce, aby se mohl zapojit do místního týmu a nakonec se mu jeho vytrvalost vyplatila, i když byl příliš mladý na to, aby se k němu připojil oficiálně.
Jorginho vysvětluje: Všichni moji přátelé mi říkali: „Pojď hrát za tento tým, za Peixeho tým, musíš přijít!“ Peixe bylo jméno trenéra a tomu týmu se říkalo „Peixeho tým“. Takže každý den, když táta přišel po práci domů, jsem ho obtěžoval: „Chci se jít podívat na Peixeho!“. Pořád říkal, že nemůžu jít, protože jsem moc malý a že musím počkat.
„Ale já jsem se nepřestával ptát, tak si s ním nakonec šel promluvit a zeptal se ho, jaký minimální věk tam akceptuje. Řekl, že absolutně nejmladšímu je šest let a že má jen pár tak starých dětí, pak jsou sedmiletí a osmiletí. V tomhle věku jsou čtyři roky velký rozdíl, ale táta mu řekl: „Můj syn každý den žadoní, aby mohl hrát, můžeš ho vzít?“
„Peixe řekl, že ne, že jsem moc malý a pokud se zraním, bude to jeho odpovědnost. Je to příliš nebezpečné. Táta řekl, že jsem jeho syn, takže by převzal odpovědnost, kdyby se mi něco stalo.
Nakonec Peixe řekl: „Dobře, přiveď ho na jeden trénink a já se podívám, jestli je schopen hrát se staršími kluky.“ Táta se nad tím pousmál. Tak jsem tam šel, první den jsem se strašně těšil a táta mi řekl: „Jdi a dělej si, co chceš.“ Šel jsem hrát a šlo mi to docela dobře. Už si to nepamatuji, ale táta mi říkal, že jsem si vedl velmi dobře proti šestiletým a sedmiletým klukům.
Potom jsem za ním přišel, celý nadšený a ptal jsem se, jak jsem si vedl. Ale on chtěl, abych zůstal pokorný, abych se moc nevzrušoval, a tak mi jen řekl: „Jo, byl jsi v pohodě, stejný jako ostatní, prostě normální.“ Ale uvnitř si říkal: „Ano! Vedl si skvěle!“
„To mi ale neřekl! Pak šel táta za Peixem a řekl mu: „Díky moc, že jsi ho jednou vzal, teď je šťastný, nic jiného nechtěl. “ Ale Peixe řekl: „Ne, ne, ne – musíš ho vodit dál!“
Jorginho byl součástí Peixeho týmu čtyři roky a celou dobu se rozvíjel proti starším a silnějším klukům. Poté se připojil k místnímu klubu Mario Junior, nejprve jako člen halového pětičlenného týmu, hrál futsal a v osmi letech přešel na plnohodnotný jedenáctičlenný fotbal.
„Tehdy jsem se začal učit mnohem víc,“ vzpomíná. „V té době, když mi bylo asi šest nebo sedm let, mě máma začala brát i na pláž, abych tam trénoval. Hlavně kvůli zábavě, ale také jsme tam trénovali, takže když jsem vyrůstal, měl jsem Peixe, mámu a Mario Junior. A také mi pomáhal trenér ze školy, Pepe. V podstatě každý den jsem někde hrál fotbal.“
A pro mladého Jorginha to byl vždy jen a jen fotbal, o jiné sporty neměl zájem: „Ne, fotbalu bylo v mé hlavě příliš mnoho. Byl to fotbal, fotbal, fotbal, fotbal. Nepamatuji si, že bych se věnoval nějakému individuálnímu sportu,“ dodává.
Říká, že součástí přitažlivosti fotbalu pro něj bylo být součástí skupiny a užívat si kamarádství a týmového ducha. „Fotbal je o kolektivu,“ pokračuje. „Vždycky mě bavilo hrát společně s týmem a když jsem začal hrát, začal jsem si uvědomovat, jak zábavné je vyhrávat společně. Mít tyhle vazby a vytvářet vztahy je něco, co mě vždycky bavilo a stále baví.“
Jak dodává, netrvalo dlouho a začal si vychutnávat tlak, který s sebou nesla role ústřední postavy týmu a vzpomíná, že se mu líbilo být talismanem svých mládežnických týmů.
Začínal jako útočník, v devíti letech se vrátil na pozici desítky. Teprve ve třinácti letech se změnil na středního záložníka.
„Myslím, že jsem dospěl dříve než ostatní, protože jsem od malička hrál vždy se staršími kluky,“ přemítá. „Byli starší, byli to moji kamarádi a já si s nimi hrál třeba na ulici nebo tak.
„Takže když jsem hrál v týmu, proti klukům mého věku, bylo to pro mě mnohem jednodušší. Takže ano, byl jsem jedním z hlavních hráčů týmu a také kapitánem, to je pravda. Tuhle stránku jsem měl rád.“
Jorginho však i v tomto věku dokázal rozlišovat mezi tím, zda je v týmovém sportu hlavní postavou a tím, zda je příliš velký individualista. Tuto vlastnost přičítá své výchově a zůstala pro něj důležitá i během jeho profesionální kariéry: „Být kapitánem nebo cokoli jiného pro mě nikdy nebylo to hlavní. Hlavní věc – a myslím, že jsem to zdědil po mámě – je vždycky snaha pomáhat ostatním hráčům na hřišti. Taková byla, když hrála, a myslím, že jsem to od ní zdědil. Přirozená věc komunikace, postrkovat spoluhráče, pomáhat jim a snažit se společně vyhrát – to všechno jsou věci, které mám rád. Možná proto je mou hlavní náplní asistence a ne skórování!“
A to ho přivádí k pocitu soudržnosti v současném týmu.
Po odchodu z Brazílie se Jorginho jako teenager přestěhoval s rodinou do Itálie a brzy se připojil k Veroně, kde prošel mládežnickým týmem a poté byl zapůjčen do Sambonifacese, tam si odbyl svůj seniorský debut. Po třech sezónách strávených v prvním týmu Verony se prosadil v Neapoli a během působení v týmu Gli Azzurri se stal také plnohodnotným italským reprezentantem (prostřednictvím svých prarodičů). V roce 2021 zvedl s Itálií nad hlavu titul mistra Evropy a další pocty získal s Chelsea, než se k nám letos v lednu připojil.
Nyní je mu 31 let, během své kariéry prošel několika různými týmy, a přestože je v Arsenalu stále relativně nový, to, co zatím v severním Londýně zažil, se mu líbí.
„Myslím, že jsme si jako tým velmi, velmi blízcí,“ říká. „Cítím, že je to výjimečná skupina, protože je to pokorná parta kluků, kteří mají všichni otevřenou mysl, aby se učili, naslouchali, zlepšovali se a také říkali své názory.
„Takže pokud nebudeme upřednostňovat své individuální ego před týmem, může být tato skupina výjimečná. Vidím, že to tak může být a doufám, že ego nikdy nepřevládne. Doufám, že tým bude vždycky na prvním místě, protože pak je radost z práce mnohem větší než z toho, že je člověk jen jednotlivec.“
Jorginho souhlasí s tím, že jako starší člen týmu musí jít pozitivním příkladem a dávat tým na první místo, ale říká, že to funguje pouze tehdy, když se všichni zapojí.
„Jsem přesvědčen, že to závisí na všech,“ říká. „Hlavně na hráčích, na jednotlivcích, kteří dávají tým na první místo. Pak samozřejmě mohou pomoci všichni ostatní: trenér, personál, starší hráči, prostě všichni. Ale myslím, že hlavní je, aby každý pochopil svou vlastní roli a pochopil, že tým je na prvním místě.
„Pro mě týmový duch znamená přesně to – stavět tým na první místo. To je to hlavní, protože všechny ostatní věci se spojí až potom. Radost, smích, vtipy a pak, když vyhrajete, vidíte, jak jsou všichni šťastní.
„Myslím, že když se to stane, užíváte si to víc, protože jsem samozřejmě byl na místech, kde to bylo jiné. Pak vidíte, že i když vyhrajete, někteří hráči nejsou šťastní, a to trochu naruší to kouzlo. Takže si myslím, že jakmile vycítíte, že tým je na prvním místě, tak ten požitek bude mnohem větší.“
Po devíti měsících působení u Gunners Jorginho říká, že se v klubu cítí jako doma a vděčí celému týmu za to, že mu přechod usnadnil.
„To, jak klub nyní funguje, je pro nové hráče úžasné,“ usmívá se. „Nemůžu vybrat jen jednoho nebo dva lidi, kteří mi pomohli, když jsem přišel, protože jich bylo tolik. Jakmile jsem sem přišel, celý personál, celá rodina Arsenalu mě tak dobře přivítala. Nemluvím jen o hráčích a trenérském štábu, ale i o lékařském personálu, o lidech pracujících v kanceláři – o tolika lidech. Všichni se nám snaží usnadnit to, abychom mohli jít na hřiště a dělat svou práci.
„Je to velká, velká rodina, kde se všichni cítí zapojeni a to je zásluha klubu, Mikela a Edua, že chtějí vytvořit to, co chtějí. Je cítit, že je to prostě výjimečné, protože když jsou všichni pohromadě, je to opravdu, opravdu krásný pocit.“
Klíčovým prvkem rodiny Arsenalu jsou samozřejmě fanoušci a Jorginho si dal na závěr rozhovoru záležet, aby nastínil, jak důležité bylo pro začátek jeho cesty za Gunners přijetí ze strany fanoušků Emirates.
„Chci také říct, že vřelé přijetí ze strany fanoušků bylo pro mě také velmi důležité, protože abych byl upřímný, víte, když jsem přicházel z Chelsea, říkal jsem si: „Dobře, uvidíme, co se tady bude dít“. Rozhodl jsem se, že budu sám sebou a budu doufat, že se jim budu líbit.
„Jakmile jsem přišel, cítil jsem vřelé – opravdu vřelé – přijetí od lidí na tréninkovém hřišti, od fanoušků na ulicích, na stadionu, na sociálních sítích. Díky tomu jsem se mohl snadno začlenit. Bylo to opravdu příjemné a teď, když jsem tady, se snažím pomáhat novým hráčům prožít stejnou cestu.“
